Bedřich H., dnes devadesátiletý pamětník, si dodnes pamatuje chlad hraničního lesa a zvuk vlastního srdce, který mu v tu chvíli připadal hlasitější než cokoliv jiného. Bylo mu dvacet tři, když se rozhodl přejít hranici směrem na Západ.

Podobných příběhů nasbírali historikové za poslední desetiletí stovky – lidé, kteří riskovali roky vězení, nebo hůř, jen proto, aby mohli žít svobodně. Motivy se lišily: politické pronásledování, touha po svobodě podnikání, láska, nebo prostě dusno, které se nedalo vydržet.

Většina útěků se odehrávala za tmy, po měsících plánování a s pomocí lidí, kterým bylo možné důvěřovat – což v době všudypřítomné podezřívavosti nebyla samozřejmost. Jedna chyba, jedno špatné slovo v nesprávné hospodě, a plán mohl skončit zatčením celé rodiny.

Archivy dodnes obsahují tisíce nezpracovaných spisů týkajících se pohraniční stráže a jejích zásahů. Historikové upozorňují, že řada příběhů se ztratila úplně – lidé, kteří přežili, o tom mnohdy nechtěli nikdy mluvit.

Připomínat si tyhle osudy neznamená jen vzpomínat na minulost. Znamená to připomínat si, jak křehká dokáže být svoboda, kterou dnes považujeme za samozřejmost.