Staré přísloví říká, že dějiny píší vítězové. Méně se už mluví o tom, že dějiny malého národa uprostřed Evropy píší především jeho sousedé – a to podle toho, jak se to zrovna hodí jejich vlastnímu vyprávění.

Stačí srovnat, jak se stejné události popisují v učebnicích tří různých zemí, a rychle zjistíte, že „objektivní historie“ je spíš zbožné přání než realita. Každý si z minulosti vybírá to, co potřebuje pro svůj současný příběh.

To neznamená, že bychom si měli dějiny vymýšlet podle libosti – přesně naopak. Znamená to, že bychom se měli o vlastní minulost zajímat aktivně, s otevřenýma očima, a nespoléhat na to, že to za nás vyřeší cizí archiv nebo cizí učebnice.

Národní paměť je jako zahrada – pokud se o ni nikdo nestará, nezůstane prázdná, jen ji zaplevelí něco jiného. A to něco jiného nemusí mít s naší skutečnou zkušeností nic společného.

Proto má smysl vracet se k výročím, která nikdo nepřipomíná, a ptát se, proč vlastně zmizela. Odpověď bývá poučnější než samotná událost.