Ještě před sto lety měla každá vesnice svého koláře, bednáře a často i ovčáka – řemeslníky, bez kterých by se hospodářství jednoduše zastavilo. Dnes tahle slova zná málokdo z mladší generace jinak než z pohádek.

Kolář vyráběl a opravoval kola pro vozy, práce vyžadující přesné oko a znalost dřeva, které se ohýbalo přesně podle potřeby. Bednář zase stavěl sudy a putny bez jediného hřebíku – jen dřevem, obručemi a řemeslnou zkušeností předávanou z otce na syna.

Se strojní výrobou tahle řemesla postupně mizela, ale ještě v polovině minulého století bylo běžné, že si lidé nechávali věci opravovat, ne vyhazovat. Dnešní jednorázová spotřeba by našim prababičkám připadala jako nepochopitelné plýtvání.

Zajímavé je, že řada tehdejších postupů dnes prožívá tichou renesanci – mezi řemeslníky i mezi lidmi, kteří hledají alternativu k průmyslové výrobě nábytku a nástrojů.

Historie všedního dne často říká o společnosti víc než dějiny velkých bitev. A právě tahle drobná, praktická moudrost je to, co bychom si měli připomínat dřív, než zmizí úplně.