Další sada evropských směrnic, další stovky stran textu, které má malý živnostník nastudovat vedle svého skutečného řemesla. Tentokrát jde o nová pravidla ohledně reportingu udržitelnosti – ušlechtilý cíl, katastrofální provedení pro každého, kdo nemá tým právníků.

Velké korporace si na podobnou regulaci najmou oddělení. Truhlář z Vysočiny, který zaměstnává čtyři lidi, si najme nikoho – buď se v tom probrodí sám po večerech, nebo zaplatí konzultantovi částku, která mu smaže zisk za čtvrtletí.

Nejabsurdnější na tom je, že cíl – férovější a udržitelnější trh – nikdo nezpochybňuje. Zpochybňuje se způsob, jakým se k němu dochází: shora, plošně, bez ohledu na to, jestli firma má pět, nebo pět tisíc zaměstnanců.

Politici v Bruselu tvrdí, že malé firmy mají výjimky. V praxi ale hranice, od které výjimka platí, bývá nastavená tak nešikovně, že se do „malé firmy“ nevejde ani středně velký rodinný podnik.

Než příště někdo podepíše novou směrnici, měl by se zeptat truhláře z Vysočiny, ne jen svého poradce z Bruselu. Možná by slyšel odpověď, která by ho překvapila.